Mezi vyznavači trekkingu má Snowman trek legendární pověst jedné z nejtěžších a zároveň nejhezčích světových túr. Tady si můžete vysloužit ostruhy trekingového „mazáka“ a zažít, jaké to je, když putujete přes 300 km liduprázdnými horami pod zasněženými štíty Himálaje.

Vysoká nadmořská výška, velké převýšení, bezpočet horských sedel, těžce schůdná cesta, totální odlehlost i finanční náročnost – to vše činí Snowman Trek velmi obtížným, takže jej ročně absolvuje méně lidí, než ve stejném období zdolá Mount Everest. Na druhou misku vah ale položte nezapomenutelné pohledy na zasněžené sedmitisícovky, nádhernou horskou krajinu bez turistů, odlehlé kláštery nebo termální prameny ukryté v lesích.

 

K nejposvátnější hoře Bhútánu

V porovnání s ostatními světovými túrami má Snowman Trek bezesporu výsadní postavení. Mohu to s čistým svědomím prohlásit i proto, že jsem většinu světově proslulých treků prošel, o čemž se koneckonců můžete dočíst v mé knize „Nejhezčí túry světa“.

Start naší cesty padl na konec září, vhodné klimatické „okno“ pro Snowman trek je velmi krátké, je třeba vyrazit s koncem letního monzunu a vše stihnout do doby, než první sněžení uzavře vysoká horská sedla. Zda bude cesta úspěšná ale nezáleží jen na počasí nebo fyzičce, lví podíl na tom má i podpora místní agentury, která zajišťuje průvodce a podpůrný tým včetně zvířat. Naštěstí jsem mohl využít mé kontakty a nemuseli jsme se spoléhat na štěstí při hledání spolehlivého partnera, cestovek je totiž v zemi přes čtyři stovky.

Po prohlídce nejznámější památky Bhútánu, kláštera Taktsang, vyrážíme na trek z osady Shana. Spolu s námi půjde tým 6 místních: průvodce s pomocníkem, kuchař a jeho asistent a koňáci, kteří se budou starat o celkem 17 mul nesoucích veškerý náklad na dlouhou cestu.

První dva dny nás čeká stoupání z výšky 2900 m do 4100 m do kempu Jangothang, který leží přímo pod mohutnou, 3 kilometry vysokou stěnou posvátné hory Jomolhari. Hned vedle se zvedá další, prý nejkrásnější himálajská hora Jichu Drake, jejíž špičatý vrchol tak trochu připomíná Matterhorn. Tenhle kemp je bezesporu jedno z nejhezčích míst nejenom na „Snowmanovi“, ale v celém Himálaji. Den našeho příchodu spadá na svátek Blessed rainy day, tedy poslední deštivý den letního monzunu. Pranostika se vyplnila a následující ráno je obloha jako vymetená a stěna Jomolhari oranžově září ve vycházejícím slunci.

 

Ženy s anténami na hlavě

Následující dny překračujeme několik horských sedel, táboříme na malebných místech, tu a tam mineme letní tábor pastevců jaků nebo projdeme civilizací, kterou představuje většinou několik dřevěných domů, buddhistické čorteny nebo nepostradatelné lukostřelecké hřiště.

Osmý den stoupáme do pětitisícového sedla Sinche La a pozorujeme stádo „modrých ovcí“. Plachý nahur modrý je ale ve skutečnosti divoká koza, žijící ve vysokých horách střední Asie. Vysokohorskou krajinu také krášlí spousta kvetoucích hořců a protěží. Jedna rostlina se však vymyká všemu, reveň vznešená roste na vysokohorských loukách a její statná a nezaměnitelná lodyha se tyčí na svazích do výše 1- 2 metrů.

Konec první třetiny treku ohlašuje izolovaná horská vesnice Laya. Její obyvatelé patří k etnické skupině Layap, která má blízko k tibetské kultuře a hovoří vlastním nářečím. Většinou se živí jako sezónní pastevci jaků a místní ženy jsou často provdány za více mužů. Hlavní viditelnou zvláštností jsou ale bambusové kloboučky, zakončené jakousi špičatou „anténkou“, které nosí zdejší ženy, a to nejenom v době festivalu, ale i při běžné denní práci. Táboříme na zahradě u místních lidí, odpoledne usedáme v kuchyni a sledujeme přípravu čaje s jačím mlékem. Nápoj chutná výborně a posilněni vyrážíme na obchůzku mezi domy a políčky.

Procházíme kolem školy, roztáčíme modlitební mlýnky ve zdejším klášteře a nakonec reagujeme na přátelské mávání jedné ženy a přijímáme pozvání na čaj. Vnitřek domu tvoří jedna velká místnost, uprostřed které stojí kamna a skříň plná termosek a hrnců. Nemají židle, stůl ani postel, po stranách vidíme vyskládané pytle se základní potravinou (rýže) a složené množství dek hovoří jasně jak nízké teploty tu panují v zimním období. Konverzaci zachraňuje asi desetiletý syn, který se ve škole učí anglicky a jde mu to evidentně dobře i s chytrým mobilem. Pokrok holt nezastavíte a již dnes v Laya spíše uvidíte děti s mobily v ruce než ženy s anténkami na hlavě…

 

Komfort v liduprázdných horách

Po odpočinku v Laya a doplnění zásob opouštíme na dlouhou dobu jakous-takous civilizaci a vydáváme se do nejodlehlejší oblasti Bhútánu, do téměř liduprázdného kraje Lunana. Tato nejsevernější oblast země je krajem obrovských hor, ledovcových jezer, dravých řek a také kočovných pastevců jaků. Najdeme tu minimum domů, vlastně jen pár malinkých osad, vzdálených od nejbližší vozové cesty týden chůze. Trasa Snowman treku vede ve své druhé třetině právě tímto vysokohorským regionem a v roce 2016 jí prošel i současný bhútánský král Jigme Khesar Namgyel Wangchuck.

Již jsme si zvykli na nadmořskou výšku a také jsme se sžili s denním rytmem i s komfortním servisem našich průvodců: Kolem půl sedmé nás budí asistent průvodce Pema s horkým čajem v ruce a lavórem s teplou vodou na umytí, následuje snídaně a v osm většinou vyrážíme. Dopolední pochod přerušuje krátká pauza na čaj nebo kafe a v poledne se servíruje teplý oběd, který kuchař ráno připravil a Pema jej nese v termosce. Skoro vždy máme rýži a k tomu 3-4 přílohy (maso, zelenina, chili, luštěniny apod.), k tomu většinou nějaké ovoce, čaj a džus. Do kempu přicházíme většinou mezi 2. a 4. hodinou odpoledne, to už máme postaveny stany a v jídelním stanu si můžeme dát svačinu. Do večeře, která se podává po setmění, většinou odpočíváme, hrajeme karty, já občas vyrážím na okolní kopečky fotit. Ve spacáku jsme většinou po deváté večer, takže jsou to vlastně i takové spací lázně…

Kromě stanů na spaní a jídelního stanu disponujeme také stanem záchodovým, který tým většinou postaví na místo s nádherným výhledem. Skutečně, nikde jsem neměl možnost vykonávat potřebu a přitom se kochat tak kouzelnými výhledy! V neposlední řadě neseme také stan sprchovací, ve kterém se čas od času můžeme opláchnout v teplé vodě. Většinou ale hygiena představuje omytí rukou a obličeje v misce s ohřátou vodou a občas se smočíme v ledové vodě řeky.

 

Tikající bomba pod Stolovou horou

Pod sedlem Karchung La stanujeme ve výšce 4.900 m a oddáváme se výhledům na strmé stěny šestitisícového masivu hory Gangla Karchung. Přes noc napadl sníh, naštěstí ne více, než 10 centimetrů, takže stezka do 5160 m vysokého sedla nečiní nám, ani koním zásadní potíže.

Když staneme nahoře, uvědomujeme si, jak důležitým místem naší cesty právě procházíme: jsme ve druhém nejvyšším sedle celého treku a přesně v polovině celé cesty. Za dvoudenní stoupání jsme odměněni nádhernými výhledy na okolní jezera a hory, pokryté sněhem a ledovci. Jednomu z jezer pod námi se v roce 1955 protrhla přírodní hráz a vylitá voda zdevastovala nejenom horské vesnice , ale i města daleko v centrálním Bhútánu. Takovýchto nebezpečných vysokohorských jezer najdeme v bhútánském Himálaji doslova stovky, není tedy divu, že místní z nich mají obavy a některá jezera bedlivě monitorují.

Čtyři dny jdeme totálně pustou krajinou, než spatříme první z několika domečků osady Woche. Lesy nad vesnicí se barví podzimními barvami a připomínají tak blížící se zimu. V osadě Lhedi se nám díky výmluvnosti Pemy daří sehnat od místních několik lahví piva „Druk 11000“. Po týdnech pití čaje na nás působí chlazený mok s obsahem alkoholu 8% doslova jako elixír života. To na jídelníček si stěžovat nemůžeme, náš kuchař dokáže i v jednoduchých podmínkách vždycky překvapit a vykouzlit něco nového – třeba pizzu, dort nebo po dešti nasbírat houby a připravit je s rýží a tradičním chili se sýrem.

Vesnice Thanza, jedna z nejvýše položených v Bhútánu, leží ve výšce 4200 metrů, pod 3 kilometry vysokou zasněženou stěnou sedmitisícovky Zongophu Kang, zvané též Stolová hora. V plánu tady máme odpočinkový den, v jednom z nejkrásnějších koutů Himálaje.

Namísto odpočinku nám to ale nedá a následující den vyrážíme směrem k hradbě hor, kde pod mohutnými ledovci leží několik jezer, která jsou sice malebná, zároveň ale představují velké nebezpečí pro celé údolí pod nimi. V roce 1994 praskla moréna jezera Luggye a vlna usmrtila 21 lidí. Mnohem vážnější hrozbou je ale sousedící jezero Thorthormi, jehož případné protržení ohrožuje stovky lidí na životech a představuje tak jakousi časovanou bombu. Při případném provalení by vlna pustošila až ve vzdáleném městečku Punakha, kde by mohla zničit jeden z nejkrásnějších bhútánských klášterů. Proto byla v roce 2009 za úmorné ruční práce kopáčů hladina jezera snížena o necelý metr a další snížení je v plánu.

 

Uzamčené hory

V závěru přichází asi nejtěžší úsek celého treku: pro někoho může být výzvou táboření ve výšce 5250 metrů, u jiných poutníků se projeví nakumulovaná únava z vysoké nadmořské výšky, některé výpravy zase může zaskočit sníh v 5500 m vysokém sedle. My jsme ale po předchozích 16 dnech celkem svěží a naopak se na cestu do nejvyšších hor těšíme!

Z vesničky Thanza začíná náročné celodenní stoupání do nejvýše položeného kempu na naší výpravě. Nejprve se vyškrábeme strmým svahem nad údolí a pak stezka vstoupí do širokého bočního údolí, jemuž na jeho konci vévodí zasněžené štíty hor. Kolem poledne přicházíme k nenápadnému rozcestí, kde se Snowman Trek štěpí na dvě větve. Vpravo vede varianta I, končící u silnice v osadě Sephu. My ale jdeme variantu II, která je sice o den delší, ale zavede nás k nejvyšší bhútánské hoře, termálním pramenům Duer a končí v překrásném údolí Bumthang s mnoha kláštery.

S přibývajícími výškovými metry se krajina stává drsnější, mizí poslední tráva a kamenité svahy pokrývá souvislý sníh. Vstupujeme do skutečných velehor. Kempování ve výšce 5250 metrů nám díky aklimatizaci nečiní potíže, i naši koně vypadají dobře a klidně se za tichého cinkání jejich zvonků celou noc pasou kolem našich stanů.

Ráno je mrazivé a jasné, ještě za svitu hvězd se vydávám na nedaleký kopec, ze kterého pak můžu fotit sluncem ozářené vrcholy Stolové hory a dalších okolních sedmitisícovek. Po snídaní vystoupáme k nádhernému jezeru Tshorim Lake, jehož tyrkysově modrá voda se leskne v mělké proláklině přímo pod nejvyšším bodem celého treku, kterým je 5474 m vysoké sedlo Gophu La. V nádherném počasí obdivujeme vysokohorskou krajinu plnou jezer, ledovců a zasněžených štítů. Jednou z nádherných hor v blízkosti je špičatá šestitisícovka Chumhari Kang, zvaný též bhútánský Matterhorn.

Asi po hodině sestupu ze sedla, přímo před námi a téměř na dosah, dominuje strmá stěna nejvyšší hory Bhútánu a nejvyšší nikdy nezdolané hory světa Gankar Puensum. O výstup na 7540 m vysoký štít se v minulosti několikrát neúspěšně pokusily horolezecké výpravy, v 90-tých letech ale Bhútán hory vyšší než 6000 m uzavřel a následně na svém území zakázal veškerou horolezeckou činnost.

 

Nejhezčí himálajské termály

Blíží se konec naší cesty a množství dnů v pohorkách kupodivu nezanechalo následky ani na našich nohách ani na vybavení. Následující ráno navlékám poslední čisté ponožky ze smartwoolu, na celou cestu jsem si vzal jen 4 páry, což nakonec bohatě stačilo aniž bych je musel prát. I tak se ale už několik dní těšíme na termály Duer Tsachu, kde se konečně pořádně umyjeme!

Jdeme vysokohorským údolím podél divoké řeky Sasha Chu a pozorujeme mimo jiné orly, bažanty krvavé nebo husice rezavé. Sněžný levhart, který zde také žije, zůstává našim zrakům bohužel ukrytý. Na alpinských travnatých svazích žije ještě jeden zajímavý druh, jedná se o houbu housenici čínskou, která parazituje na larvách hmyzu ve výškách 4 – 5.000 m. Každý rok na jaře se na svahy vydají desítky, či stovky sběračů, aby tohoto nenápadně vypadajícího parazita sbírali a za veliké peníze následně prodávali na čínský trh s alternativní medicínou.

My naštěstí žádný životabudič nepotřebujeme, od termálních pramenů nás už dělí jen strmé sedlo Saka La, které my i naši koně hravě zdoláváme. V hlubokém údolí pod tímto sedlem najdeme několik termálních pramenů, které zde podle pověsti před staletími vytvořil buddhistický učitel Guru Ringpoche. Postupně objevujeme několik malých dřevěných přístřešků, každý s vlastním termálním pramenem a upraveným bazénkem na koupání. Ten pocit slasti se nedá popsat! Duer Tsachu jsou bezesporu jedny z nejkrásnějších termálů na světě, které jsem navštívil. Fakt, že nejkratší cesta k nim z civilizace trvá několik dní těžkého pochodu, umocňuje pocit jedinečnosti a osamělosti.

Těžko říct, jestli to byla chuť na vychlazené pivo, vidina hotelového pokoje nebo slíbená lázeň „hot stone bath“, každopádně jsme se rozhodli spojit poslední dvě etapy v jednu a posledních 27 km jsme svižně urazili na jeden zátah. Cesta končí v údolí Bumthang, které tak trochu svým charakterem krajiny připomíná Švýcarsko, co ale ve Švýcarsku určitě neuvidíte, to jsou nádherné buddhistické kláštery, kterými se tohle horské údolí pyšní.

Měsíc dlouhý pobyt v horách a mimo civilizační vymoženosti mne nabil novou energií, ze které budu ještě dlouho čerpat. Zdá se to neuvěřitelné, ale i po 300 našlapaných kilometrech se cítím svěží, že bych se v Bhumtangu klidně otočil a vyrazil pěšky na zpáteční cestu!

Text a foto © Jan Hocek